Zase ve špitále
Zase ve špitále:
Jednoho dne jsem se šla napít do kuchyně s tím, že si půjdu lehnout a spát. Jenomže poté, co jsem vypila jednu sklenici vody, jsem měla pocit, že mi bude špatně od žaludku. Řekla jsem to mamince a šla jsem se uložit. Ani jsem však nedošla, udělalo se mi špatně. Pak mi bylo špatně ještě několikrát za sebou. Navíc jsem měla nižší glykémii a vše co jsem do sebe dala, tak jsem to zas ze sebe vyhodila, proto jsem si ani nepíchala inzulín, i když jsem pak měla glykémii 6,3. Bylo to neustále dokola celou noc. Proto se hned ráno rodiče rozhodli mě odvést do nemocnice a rozhodli se pro nemocnici v Olomouci. Když paní doktorka zjistila, že jsme nepíchali žádný inzulín, tak nás poučila, že to tak být nemá. Říkala, že se vždy musí píchnout aspoň čtvrtina dávky. Rodičům paní doktorka řekla, že si mě nechá v nemocnici a že chce, abych tam byla tentokrát sama. Já jsem nebyla zrovna moc ráda, ale nedalo se s tím nic dělat. Sestřička mi nabídla, že mi pustí nějaké pohádky, abych se zabavila, tak jsem s tím souhlasila. Rodiče byli pryč a já jsem ležela v posteli napojená na kapačku. Pak mi bylo docela dobře, už jsem nezvracela, ale rodiče mi chyběli. Myslela jsem na ně a na domov. Musela jsem aspoň trochu popíjet čaj.
Co se dělo na druhý den:
Další den mě přišla sestřička vzbudit asi tak okolo půl sedmé a už mi zase říkala, abych pila čaj. V sedm hodin byla paní doktorka na oddělení. Když vešla do mého pokoje, tak jsme se pozdravily a hned mi paní doktorka řekla, že musím pít ještě více. Odpoledne za mnou přijeli rodiče na návštěvu. Povídali jsem si, řekli mi novinky z Přerova. Byla jsem moc ráda, že se za mnou stavili.
V pití jsem musela stále pokračovat, to už tak příjemné a potěšující nebylo, ale bylo to kvůli tomu, že jsem nebyla zvyklá pít hodně tekutin. Z toho vyplývá, že jsem nakonec byla ráda, že jsem se na tam naučila větší množství tekutin vypít, k čemuž bych se doma sama nedonutila.
Pokračování pobytu v nemocnici:
Další dny to šlo pořád dokola. Stále jsem pila čaj a také jsem se těšila, až budu konečně doma. Paní doktorka za námi docházela každý den v sedm hodin a říkala sestřičkám, kolik jednotek inzulínu si máme píchnout. Po několika dnech mě paní doktorka konečně propustila do domácí péče. Byl to hezký pocit vědět, že budu zase doma. Ten den jsem si asi nejvíce vážila domova.
Rodiče mě i po návratu domů stále nutili, abych i doma dodržovala pitný režim, který je u diabetiků hodně důležitý. Po několika měsících jsem si však uvědomila, že kdyby nenastala tato situace, tak nepřijdu na to, že je někdy důležité se překonat. Díky paní doktorce jsem se naučila, že zvládnu pít větší množství tekutin, pokud je to nutné, a zvláště při hyperglykémiích už to dělám automaticky. Je mi jasné, že to dělám sama pro sebe.
Paní doktorce za to patří dík!
