Konečně doma
Konečně doma:
Jednou ráno jsem se probudila a zjistila, že mě konečně po čtyřech týdnech propustí domů. Bylo to příjemné zjištění. Než jsme se však dostaly s maminkou domů, tak jsme posnídaly rohlík s malým čtverečkem másla. Takové snídaně bývaly často. Po snídani začala maminka balit věci. Potom jsme čekaly na vizitu. Při vizitě ještě mamince sdělili základní věci. Co máme mít vždy u sebe a kolik si mám píchat a tak, ale to mi bylo jedno. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Až skončila vizita, tak jsme se převlékly, vzaly jsme si ze skříně poslední věci a čekaly jsme na tu chvíli, až nám paní doktorka napíše propouštěcí zprávu a my budeme moci konečně opustit nemocniční budovu. Když se nám dostala do ruky zpráva od paní doktorky, tak jsme se s ní rozloučily a maminka se s ní domluvila, kdy se máme dostavit na další kontrolu. Za vše jsme poděkovaly a pak jsme se šly rozloučit se sestřičkami a převzaly jsme od nich náš nový přístroj na měření – glukometr a dvě inzulínová pera. Jedno zelené, to bylo na noční inzulín, s ním mě píchali do hýždí a druhé bylo žluté, tím mě píchali 3x denně do nohy přes den. K nemocnici pro nás přijel táta autem. Po příjezdu domů jsem si užívala domova a po dlouhé době jsem se viděla se svým bratrem Davidem. V nemocnici za námi sice taky někdy byl, ale to jsme se neviděli tak dlouho. Byl to fajn pocit vědět, že jsem zase doma.
Co se dělo potom:
Následující dny se rodiče seznamovali s tím, co nemoc nesoucí název diabetes mellitus neboli cukrovka přináší. Byla to pro nás všechny velká životní změna. Stále jsem zjišťovala od rodičů, které potraviny můžu jíst a které ne. Byl to všechno velký šok. Zpočátku ani ne tak pro mě, ale spíše pro moje okolí a nejbližší rodinu. Skoro pořád jsme chodili do nemocnice na kontroly a tam rodičům říkali, jak to bude dál a co máme dělat, ale mě to nepřipadalo tak hrozné. Co si pamatuji, je to, že při odběru krve nebo při měření glykémie jsem brečela. V poradně bývala jedna moc hodná sestřička, která byla vždy k ruce paní doktorce. Na kontroly jsme chodili opravdu často a pak se stalo to, že si mě tam zase nechali. Poprvé jsem to nějak vzala, ale brečela jsem. Jenže pak se to stávalo pravidlem, v nemocnici jsem zůstala pokaždé. Vzhledem k tomu, že babička bydlela hned naproti nemocnice, tak nás tam taky doprovázela. Já jsem měla čím dál větší obavy z toho, že zůstanu zase hospitalizovaná v nemocnici. Takže mé glykémie byly hrozné. Hlavně když mě měřili pravidelně v poradně, tak to jsem vždy ze stresu měla glykémii 15 a více. Byl to hrozný stres, protože paní doktorka měla podezření, že ujídám sladkosti, na vánoce že pojídám cukroví a tak to bylo pořád dokola. Obviňování mé osoby bylo ale neoprávněné. Byla jsem, troufám si říct, opravdu poctivý diabetik. Navíc mi docházelo, že bych tím ublížila jen sama sobě, že bych se cítila velmi špatně a vzhledem k tomu, že i přes moji poctivost jsem měla špatné hodnoty, tak to bych opravdu neměla zapotřebí.
